pátek 19. dubna 2019

Cesta začíná pod Huascaránem - PERU 2018

Myšlenka tady byla už dávno. Až pojede Dakar z peruánské Limy na jih přes vysoké duny, Altiplanem v Bolívii, dál přes argentinskou provincii Salta a východním úbočím Kordiller k bílé poušti u Fiambaly, pak určitě jedeme!

Text: Martin Trojan, úprava: David M. Bodlák

Devět tisíc kilometrů – to je výzva. A pozor! Není potřeba těžký „pecen“, abychom někam dojeli. Chystáme šest motocyklů KTM 450/500 EXC-F a 690 Enduro R, vybavené pro dlouhou extrémní cestu od PéARTcon. Opět s námi jede náš starý doprovodný Jeep Grand Cherokee V8 5,2 MPI a osvědčená parta, která spolu prožije již pátou expedici, nakládá v listopadu kontejner, aby ho mohla vyzvednout po Vánocích v Limě. Překonáme administrativní a finanční problémy při vykládce a vyrážíme již třetí den z přístavního doku přímo do vysokých hor.

Na severovýchod od peruánské Limy
Šotolinovými cestami přes sedlo Abra Antajirca ve výšce 4780 m přijíždíme na nedozírnou planinu o 580 výškových metrů níže. Míříme do významného hornického města Cerro de Pasco. Okraj ohromného, staletími vyhloubeného dolu, obklopuje živelně postavené město. Kazí se počasí, a tak navštěvujeme místní bufet. Jenže se dostavuje nechutenství k jídlu, a tak usínám s čelem na stole. Obléknout nepromoky je bez aklimatizace těžký boj. Je chladno, padají kroupy, ale jízda na motorce nás dostává z letargie. Na této expedici ještě několikrát! Poté už sjíždíme do údolí, kde začíná být tepleji. Konečně. Projíždíme na mapě značenou „červenou“ státní silnici, ale je to bahnitá trasa. Zbývá ještě 100 km do cíle, města Huanuco. Zde znaveni vítáme Nový rok.

Do Huarázu a Yungay
Z Huanuca do Huarázu je to dobrých 400 km. Jedeme strmými obydlenými údolími a máme velké štěstí. Ve všech větších sídlech se koná novoroční fiesta. Průvody indiánských masek spolu s podmanivou hudbou a tancem. Neodmítáme přátelská gesta ani konzumaci domácí polévky. Kempujeme v údolí u bývalého města Yungay ve 2500 m n. m. Mohutné údolí, táhnoucí se severojižním směrem, rozděluje oblast Bílých a Černých Kordiller. Naší hlavní misí je předání kamenných monumentů a artefaktů k památníku našich horolezců Expedice Peru 1970 u jezer Llanganuca přímo pod nejvyšší horou Peru Huascaránem (6768 m). Hora se nám ukazuje v plné své kráse a přemýšlíme, jak strašné to muselo být v květnu 1970, kdy se při zemětřesení uvolnila z vrcholu hory mohutná ledová masa a následná lavina ledu s balvany pohřbila v údolí dvacetitisícové město Yungay. Do jednoho muže zahynula i celá československá horolezecká expedice (tento příběh popisuje kniha od Jana Suchla „Cesta končí pod Huascaránem“ i film České televize Osudové okamžiky: Huascarán 1970). Mimochodem, víte, že všichni zahynuvší byli zakladateli Jizerské padesátky? I proto tyto závody v běhu na lyžích, které ze začátku, od roku 1968, sloužily jako testování výkonnosti horolezců TJ Lokomotiva Liberec, dostaly hned následující rok přívlastek Memorial Expedice Peru 70.

Kolem Bílých Kordiller
Odtud pokračujeme přes vysoké sedlo na dvoudenní etapu kolem masivu Bílých Kordiller. Všude žijí lidé, horské vesnice a odloučená sídla jsou překvapivě pěkná a nevyhlížejí nuzně. Dojíždíme v noci jílovitými rozbahněnými cestami do lázeňského městečka Pomabamby. Zde přespáváme v lázeňském domě, kde nám ochotně ještě večer napustili vany horkou vodou. Dobrý relax. Druhý den dokončíme okruh. Jedeme subtropickou přírodou mezi voňavými eukalypty s modrými listy. Za zelenými hřebeny se vypínají vrcholy Bílých Kordiller. Naše cesta pokračuje nad holými svahy, které končí 2000 m pod námi. Musíme si zvyknout na ohromné prostory kolem sebe. Přes oblast pěstování pomerančů, mnoha tunelů a město Caraz se vracíme zpět do Yungay, abychom to vzali přes Černé Kordillery zpět k Pacifiku. Ve městě Huaráz, které je plné slunce, využijeme pouliční bufet a nabídku pečených selat, ze kterých nám indiánky ukrajují kousky vepřového. Přikusujeme oloupané květy opuncií, zatímco si upřesníme trasu, a vyrážíme západním směrem přes Černé Kordillery. Pod námi se ztrácí město Huaráz. Začíná být chladno, padají kroupy a před námi je nekonečný offroad. Cesty se točí po úbočích, kopírují bývalé indiánské stezky, klesání a stoupání je převážně mírné, ale o to delší trasa. A do toho křeče do břicha. Že by selata z Huarázu? Musím jet asi hodinu vestoje, rozepínám i bederák, zastavuji u kraje cesty, omylem zatarasuji příchozí stezku. Indiánská rodinka s domácími zvířaty nám spílá do „GRINGOS GAUNEROS“. A opět mě motocykl a adrenalin dostává z fyzické indispozice. Pálíme to kolem koryta řeky, motorky dostáváme do sportovní fáze a zjišťujeme, jak KTM skvěle fungují. Nekonečně boží pocit, desítky kilometrů, šotolina, zatáčky, brody a když se údolí začíná rozšiřovat, ohromné duny signalizují pobřeží Pacifiku a čeká nás noc na krásné pláži.

Za dakarskou rally
Jako v roce 2010, i tentokrát se chystáme být co nejblíže dakarským jezdcům. Jedeme podpořit MRG team, pro který KTM Hradec Králové připravuje závodní motocykly. Fandíme jezdcům Jacopovi Ceruttimu, Milanu Engelovi, Janu Veselému, Olze „Ollie“ Roučkové i Tomáši Kubienovi. Pod Limou dojíždím Pepu Macháčka, zastavuje, má v helmě včelu. Je naparáděnej, zrovna sjel snad z rampy. Říká mi: „Seš nějakej ušmudlanej!“ Odpovídám, že máme za sebou už dva tisíce kilometrů a nějaký ten pád. Beru si to však k srdci a ve městě Nazca si peru večer bundu. Sledujeme prolog v oblasti Paracasu (přímořský národní park), jelikož s našimi lehkými stroji není problém dojet mezi duny na atraktivní místa trasy. Po zhlédnutí startu a následujícího nájezdu na cíl se pohybujeme většinou proti směru trasy rallye. Našemu sportovnímu vedoucímu Petrovi fandí diváci, než si uvědomí, že proti němu jede Nasser-Al-Atya v závodní Toyotě. Od místních diváků si necháváme poradit, kudy dál pouští. „Vidíš tu růžovou horu? Tak kolem ní vpravo.“ Hromadný start Dakaru, Playa de Yuaca, tam jela etapa podél moře. My opět v protisměru, ale už správným jižním směrem. Teplo a svěží klima, to je ráj pro motorkáře u Pacifiku. Odchylujeme se od moře do vnitrozemí a směřujeme k historickému koloniálnímu městu Arequipa. Zde ochutnáváme peruánskou specialitu – pečené kuí (morče). Navečer pak ještě pokračujeme přes vysoká sedla a po náhorní plošině ke kaňonu Kolka. Jedu dobrou stodvacítkou po nekonečné rovině, najednou zprava jakýsi stín. Pes nebo lama? Každopádně přichází náraz! Zle to se mnou mává, kličkuji od strany ke straně, ale dobře to nakonec dopadlo. Příště si beru pro jistotu pevnější chrániče.

La Paz, Titicaca, Coroico, Potosí
Vracíme se zpět na tečnu dakarské rally. Přejíždíme trajektem za městem Copacabana jezero Titicaca ve výšce 3700 m. Spolu s rally sjíždíme mezi davy diváků do hlavního a bizarního města La Paz. Atmosféra je neskutečná. Všichni vítají Dakar. Tribuny, hudba, vlajky. Bez povšimnutí však nejsou plakáty s nápisy „DEMOKRACIA“ a texty „Bolívie miluje Dakar, ale ne diktátora, kterého lidé nevolili.“ Tak má současný prezident Evo Morales Ayma o čem přemýšlet. Při cestě k bivaku jsem se dostal i do davu demonstrantů. Pro podporu demonstrantů jsem vykřikl jméno Václav Havel. Dav začal skandovat a obdržel jsem bolivijskou stužku, podobnou té naší z roku 1989. Bolívii přeji brzkou svobodu. Dakar měl den volna, tak jsme sklouzli přes hřeben známou cestou smrti do džungle a městečka Coroico na centrální náměstí s bujnými palmami. Indiánky nechtěly být foceny, potkali jsme chlapíka, co jel s kolečkem plným banánů na trh, a u holiče jsem se nechal zvelebit za 60 Kč. V džungli bylo jinak velmi příjemné a teplé počasí. Z La Paz vyjíždíme opět za ovací místního obyvatelstva směrem na město Oruro. Dakar míří na jihozápad do Uyuni, my však jedeme na jihovýchod do Potosí a těch dve stě kiláků jízdy v noci za silné bouřky je očistec. Potosí, město ležící ve svahu pod „bohatou“ horou, bylo v 17. století největším městem světa. Proslulo těžbou stříbra. Mincovna chrlila své bohatství do Evropy. Je zde mnoho památek a paláců, 37 kostelů a stříbro se zde těží dodnes. To už se ale zase setkáváme s Dakarem, tentokrát v provizorním bivaku u silnice v Tupize. Máme možnost navštívit většinu dakarských týmů a pohovořit se závodníky, přičemž je přirozenější, když bivak není za zamčeným plotem. Po dojezdu náročné etapy čeká dakarské jezdce ještě 500 kilometrů dlouhý přejezd do Salty, a tak podpoříme alespoň dobrým slovem Ollie Roučkovou z MRG teamu a Gabrielu Novotnou i Petra Vlčka z Klymčiw teamu.

Sen v přímem přenosu
My si necháváme přejezd až na druhý den. Stejnou taktiku zvolil i KTM Factory team. V Saltě měl stejně Dakar den volna. A nelitovali jsme. Pokud chcete zažít ten nejkrásnější sen, zamiřte na severozápad Argentiny do provincie Salta. Národní parky Cardones, Talampaya a Ischigualasto, kterými lze na lehkých motocyklech KTM projíždět, za to určitě stojí. Nekonečný offroad mezi bizarními barevnými skalami a kaktusy, průjezdy širokých řečišť a zvlněných cest. Tohle je prostě nepopsatelné! Dál „letíme“ za Dakarem do bílé pouště u Fiambaly. Kátéemky šlapou fest. Stačí pouze dotahovat šrouby, dolévat a vyměňovat olej. Samozřejmě si cestu zkracujeme přes pohoří, které nám stojí v cestě. Opět 60 km náročnějšího offroadu po úzké a v mnoha místech odplavené cestě. V bílé poušti vládne tentokrát vítr, který zdvihá písek a celý prostor vypadá jako v mlze. Počkáme na závodníky v cíli etapy. Jacopo Cerutti z teamu MRG je na dvacátém místě, ale Milan Engel má vážnou nehodu, etapu nedokončuje a odpadá z krásného 24. místa. Zdravíme se i s Honzou Veselým. Odpoledne vyjíždíme 17 kilometrů nad Fiambalu mezi skalní útvary, kde se nacházejí termální lázně s výhledem na poušť. Kempujeme těsně pod lázněmi a čeká nás nutný servis. Po šesti tisících kilometrech máme nadobro sjeté přední pneumatiky.

San Juan
Další den pokračujeme na jih rozlehlými údolími. A zatímco by se nám rovná silnice zdála nudná, v Argentině je to jinak. Z okolních hor stéká kolmo k silnici nespočet potoků a řek do hlavního koryta. Cesty jsou horizontálně zvlněny. Je velmi zábavné jet vysokou rychlostí přes vyschlé brody. Voda bohužel vždy velmi rychle opustí oblast a v letních obdobích je zde úmorné teplo. To pochopili v San Juanu a nad městem jsou postaveny dvě velké vodní nádrže. U jedné z nich jsme kempovali s výhledem na zasněžené Kordillery cestou do centra Mendozy, kde mají po obou stranách bulvárů rozvedeny zamřížované kanály s tekoucí vodou, jež zajišťují klimatizaci ve městě. A co víc? Zdejší světově známá vinařství jsou svojí rozlohou stonásobně větší oproti těm jihomoravským. Vynikající odrůdy Malbec, Merlot, Syrah, Pinot Noir a Cabernet mají plnou chuť a sytou barvu. V argentinských kempech nechybí ani pevná grilovací místa pro úpravu kvalitních steaků, které vám s doporučením prodají místní řezníci. Posilníme se a zbývá nám překonat poslední sedlo, kolem nejvyšší hory amerického kontinentu Aconcagui (6959 m) a jsme v Chile.

Nakládka ve Valparaisu
Z průsmyku k Pacifiku již technika musí dojet samospádem. Ráno se balíme a startujeme našeho dosud spolehlivého Jeepa. Ale Jeep se jen těžko dostává do otáček a z výfuku jde černý kouř. Chlapci natankovali omylem místo benzinu 30 l nafty. V Bolívii je na stojanech nápis Gasolina (benzin) a v Argentině Gasole (nafta). Ředíme naftu benzinem z kanystrů. Jeep jen těžko opouští mírný výjezd z kempu. Je potřeba dát plný plyn a vyrazit k horám, což starý Jeep z roku 1996 zvládá s grácií a jede jako cyp. Čeká nás totiž poslední fáze, nakládka ve Valparaisu. Tedy, abychom byli přesnější, Valparaiso coby nejvýznamnější přístav v Chile, příslušný Santiagu, má málo prostoru na pobřeží, a tak firmy, zajišťující kontejnerovou dopravu, jsou rozmístěny po okolních kopcích Valparaisa. V jednom ze spedičních dvorů tedy nakládáme kontejner a přejíždíme do Santiaga k odletu domů. Další expedice je za námi a bylo to parádní dobrodružství. Ostatně Jižní Amerika v lednu je tím nejlepším způsobem, jak si evropský motorkář může prodloužit sezonu. Není tak složité a ani finančně náročné opustit starý kontinent, udělat pěkný dlouhý trip na svém motocyklu po zemích Chile, Argentina, Bolívie a Peru. Vlastně s tím umíme pomoci, ba co víc, v roce 2020 vyrážíme znovu. Tak se třeba můžete přidat!